Druhé pokračování undergroundového snímku z konce osmdesátých let dějově i stylově na svého předchůdce přímo navazuje. Milostné problémy nekrofilů, na než jsou oba díly zacílené, tentokrát postihují mladou ženu Moniku, která nejprve koketuje s hnijícími ostatky mrtvoly vyhrabané na hřbitově (jedná se mimochodem o tělo hrdiny prvního dílu) a následně naváže vztah s nesmělým Markem, který pracuje jako dabér pornografických filmů. V důsledku toho musí Monika řešit dilema, zda je lepší křehký citový vztah se živým partnerem založený na vzájemném porozumění, nebo živočišné sexuální jízdy na patřičně ztuhlém a nazelenalém mrtvém těle.

Oba díly Nekromantika vznikly v amatérských podmínkách a jsou nasnímané na Super 8mm film. Oproti řadě ryze fanouškovských amatérských hororů té doby lze oba snímky označit za ryzí underground, který obsahuje aspekty braku, subverze, šoku, sociální kritiky, černého humoru a amorálnosti. Typicky podzemní opovrhování zažitými vyprávěcími postupy a schématy spolu s artovým feelingem (avšak nikoli nutně obsahem) celého díla jsou patrně důvody, proč řada ortodoxních hororových fanoušků filmy nepřijala za své. Snímky je možné vykládat jako alegorie k současné zmrtvělé společnosti, ale není to ani nutné. Nekromantik a jeho pokračování se totiž nechtějí prezentovat jako produkty určené ke snadné divácké konzumaci, ale naopak činí vše pro to, aby byly nelehko stravitelnými sousty. Nedramatická stavba obou filmů, jejich pomalé tempo a okázale nechutné výjevy nemají diváka stimulovat, ale nutit ho ke konfrontaci.