"Děkuji za Váš komentář. Nechtěl jsem, abyste si ten film užil. Měl jsem v úmyslu Vás přimět k bližšímu pohledu na Vaši vlastní duši". Tolik Sam Peckinpah a jeho reakce na dopis diváka, pobouřeného intenzitou násilí zobrazeného ve snímku Strašáci. Příběh amerického matematika Davida (Dustin Hoffman) a jeho frivolní manželky Amy (Susan George), kteří se v opuštěném domě na anglickém venkově stanou objekty brutálního útoku rozběsněných vesničanů, představuje Peckinpahovu nejvíce zneklidňující studii násilí skrytého hluboko uvnitř mírumilovného jedince, jenž je v určitý kritický okamžik nucen bojovat o holé přežití. Studii působivou i díky rafinovanému použití zpomalených záběrů a rychlého střihu, zejména v závěrečném, delirickém dobývání domu, které bez konvence westernových přestřelek působí snad až příliš reálně. Strašáci vynikají fascinující schopností zabránit divákovi v zaujmutí bezpečné distance od sledovaného dění a nutí jej k často nepříliš lichotivému pohledu dovnitř sebe samého. Už úvodní sekvence s dětmi trápícími psa, která odkazuje k podobné činnosti v úvodu Divoké bandy (jen pes je nahrazen škorpiónem a červenými mravenci), svědčí o režisérově spíše skeptickém názoru na světlé zítřky humanity.