Současný Řím 70. let. Zatímco v prázdném baru končí zkouška jazzového orchestru, společnost psychologů pořádá veřejnou seanci s věhlasnou telepatkou. Město se noří do tmy, kolem pustého náměstí s kašnou prochází pianista, v dáli zní výkřik smrtelné úzkosti. Muž běží po schodech, nahoře nalézá zohavenou mrtvolu. Jediné, co ví, je vědomí, že z místnosti zmizela olejomalba. Pianista se rozhodne vraždu vyřešit na vlastní pěst, od té doby se propadá do labyrintu záhad, který lemuje poetika římské ulice i hrůzné dílo maniakálního zabijáka. Legendární opus Daria Argenta z poloviny 70. let nese všechny znaky jeho vizuální bohatosti a surreálné kompozice. Hlavní hrdina zobrazený výborným Davidem Hemingsem pátrá po záhadě, kterou podvědomě vyřešil již v úvodu. Spolu s ním si režisér hraje s divákem jako kočka s myší, stále více zatahuje smyčku optických a hudebních klamů. Temné uličky metropole, freudovská symbolika a bizarní postavy se symbolicky noří do rudého spektra děsivé noční můry, kdy si nejste jisti, zda se za přeludem skrývá halucinace či naopak postava z masa a kostí. Neskutečné absurdně "mizí" a reálné se mění na znepokojivé symboly. Profondo rosso je navíc první film, ve kterém režisér opustil svého oblíbeného skladatele Morriconeho aby pro potřeby filmu založil vlastní kapelu, legendární Goblins.