Někdy vídám mrtvé lidi. Opravdu.
Snažím se jim vyhýbat. Vím že nic nedělají, ale člověk má takový divný pocit, když prochází tím vznášejícím se fluidem, mlhovým oparem vzdáleně připomínající lidskou existenci.

Hraji si s nimi na kličkovanou, snažím se přes ně neprocházet a vyhýbat se jim, ale je jich čím dál víc a je to čím dál těžší. Většina lidí jak tak koukám to neřeší vůbec a jde prostě rovně - duch, neduch. Ono se jim to nelíbí, ale nemůžou nic dělat… Nebo ano?

Z dětství si pamatuji jednoho souseda, který však umřel deset let před mým narozením, moje rodina nechápala jak ho mohu znát, ale já ho vídal pravidelně. Vždycky na mě spiklenecky mrkal a v tu dobu jsem poznal, že mohu vidět mrtvé. A on byl zároveň první, který dokázal zasahovat i do našeho světa. Když babička zapomněla vypnout po vaření plyn, tak tiše proplul skrz zeď, plyn zavřel a zase odplul. Babička tyto události popisovala jako zásahy andělů, ale já vím, že to jsou jen mrtví lidé, ti dobří.

A podruhé jsem viděl ducha, který dokázal ovládat naší realitu na stanici metra Florenc v Praze. Běhal mi mráz po zádech, někdo přes něj prošel a on ho strčil…
Strčil ho před právě přijíždějící metro…
A teprve tehdy jsem poznal co je strach.