Druhá část slavné trilogie o deviantním hrobníkovi v peleríně, cylindru a s přerostlými nehty navazuje těsně na události z předchozího dílu, kdy byl opovážlivý neznaboh nakonec po zásluze potrestán mocnostmi, vůči kterým se tak zběsile rouhal. V této mnohem ambicióznější produkci realizované o tři roky později Mojica naznačuje, že radost ze šťastného a v době diktátorského režimu v Brazílii nevyhnutelného konce byla jen a jen zdánlivá.

Zdá se, že ani nadpřirozené síly nemohou zabránit Zé Do Caixão (José Mojica Marins) v jeho nyní ještě děsivější a vynalézavější cestě za dokonalým tělem. Vyvrhel se potají vrací z pohřebiště do vesnice. Tady bude i nadále hledat ideální ženu, která by mu porodila vysněného potomka. Spolu s pomocníkem hrbáčem Brunem (Jose Lobo) Zé postupně unáší nic netušící oběti a testuje jejich vhodné mateřské pudy zvrácenými metodami. Všechny se ukazují jako nevhodné, a proto umírají ve strašlivých mukách za použití nevídaných prostředků, jako je pokousání jedovatými pavouky nebo uškrcení skutečnými hady (herečky posléze doložily autentické provedení těchto naturalistických scén i slovním komentářem).

V dramatické scéně Zé omylem zavraždí těhotnou ženu, která, jak vzápětí zjistí, měla povít jeho potomka. Nad hrobníkem tak visí strašlivá kletba, jež se naplní v ohromujícím finále: jak jinak, než hrůzyplnou vizí těch nejnepředstavitelnějších pekelných muk. Přestože Mojica pro celý snímek vybudoval atmosféru, v níž se uplatňuje sugestivní černobílé nasvícení zaručující kýženou expresi, na závěr šokuje diváka ještě intenzivnější explozí nevídaných výjevů, sekvenci zobrazující peklo totiž celou záměrně nasnímal v barevném Technicoloru. Hrůzy Zé Do Caixão díky karnevalové pestrosti získávají na ještě větší účinnosti, zvláště s pomocí bizardně surrealistické stylizace jednotlivých pekelných muk, za jejichž ztvárnění by se pravděpodobně nemusel stydět ani Markýz de Sade.

Pokračování série o zvrácených činech fanatického hrobníka Zé, posedlého zplozením čisté rasy, přináší v sérii Mojicových filmů další rozměr. Původně klasičtější forma ovlivěná dobovým režimem najednou nabírá odvážnějších rozměrů experimentu. Z touhy po rozbití klasické narace a z úsilí po ještě silnější sugesci je patrná čistá radost z fascinace samotným médiem.