V takzvané zlaté éře švédského filmu v době ohraničené přibližně léty 1913 až 1923 poskytovala filmovým autorům častokrát inspiraci domácí literatura, především díla Selmy Lagerlöfové. Tak tomu bylo i v případě jejího románu Vozka smrti, který převedl na plátno Victor Sjöström. Film se proslavil působivým použitím dvojexpozice pro duchařské scény; tento postup by sice známý už v prvních letech kinematografie ( Meliés ), ale teprve Sjöström z něj vytěžil tak silnou emoci a poetičnost. Proti nesporným a trvalým hodnotám k nimž patří i bezpečné zvládnutí složitě pomocí retrospektiv vyprávěného příběhu stojí určité rysy, poplatné době, které dnes působí příliš mravokárně a křečovitě hlavně celé moralistní pojetí. Přesto není důvod odporovat švédskému historikovi Runemu Waldekranzovi, jenž napsal: Vozka smrti byl mistrovským dílem Sjöströmovým, ale znamená i vrchol švédské němé kinematografie.